Smrčina

Mezi Dolní Čermnou a Petrovicemi najdeme výletní místo - kopec "Hůru" (519 m n. m.). Hůra je vápencového původu, pouze severní svah je permský.

Vykvétají zde vzácné a chráněné rostliny, např. mářinka vonná, dále pak vraní oko, medvědí česnek... Najdeme tu i dnes vzácné jedle s hladkou světlou kůrou.

Nachází se zde bažinatá proláklina, zarůstající rákosím a vodními travinami zvaná Adamovo jezero (498 m n. m.). Jmenuje se tak podle jezera či rybníku, který tu býval v minulosti. Romantiku, danou hezkou polohou, prý ještě zvyšovali vodník a víly, obývající jeho břehy. Cesta okolo jezera byla často podmáčená a formani, kteří tudy jezdili, zažili zde mnoho strastí a starostí, a tak jezero také zvali Čertovo.

O Adamově jezeře se dochovala pověst, která říká, že za horkého léta se z jeho vody tvořily kroupy, které se vznesly do oblak a za bouří padaly zpět na zem. V celém kraji v okolí Lanškrouna působily obrovské škody zejména na polích. Přesvědčil se o tom jeden dráteník, který si na vrbičky u břehu položil svoji halenu a usnul. Když se probudil (za prudkého vichru a bouře), byla halena pryč. Smířil se s tím, že mu ji někdo ukradl a pokračoval v cestě za prací. Během několika dní se dostal do Lanškrouna a v hospodě vyslechl zajímavý rozhovor. Jeden hospodář si stěžoval druhému, že při včerejší bouři mu na pole napadalo krup na půl lokte vysoko. A s nimi že z nebe spadla i drátenická halena. Slovo dalo slovo, dráteník svůj majetek poznal a celou událost samozřejmě vysvětlil. Při tom, jak slunce vytahovalo z vody kroupy, vzalo s sebou i nešťastnou halenu. Obyvatelé jezero zasypali. Od Adamova jezera se dochovala také pověst o sedmi bratrech (viz pověsti).

Ještě před bývalým Adamovým jezerem odbočuje z cesty, stoupající z údolí řeky, vpravo pěšina k prameni pitné vody (voda je prý léčivá a téměř bez dusičnanů, pravděpodobně z bývalého Adamova jezera). Voda je považována za zázračnou, což je prý zásluha P. Marie. Dokládají to okolní stromy, ověšené mariánskými obrázky. Proto se tu říká U Panenky Marie. V r. 1981 zde byla postavena kaplička, kterou "estébáci" se psy rozmetali. Za 10 let byla postavena nová, stejná kaplička, upraveno prostranství a vybudovány lavičky k posezení v příjemném lesním zákoutí. Je zde také křížová cesta. Obraz v kapličce je původní, maloval ho po roce 1866 malíř Neškudla z Jablonného nad Orlicí. Obraz má svoji historii. Za prusko-rakouské války skupina lidí přepadla pruský zásobovací oddíl. Vojáky přemohla a obilí rozdala chudým. Někdo uvádí, že bylo vysypáno do Tiché Orlice a bylo ho prý tolik, že zastavilo kunčický mlýn. Jeden voják z této skupiny zběhl a zde se ukrýval. Pil vodu z pramene a živili ho domácí z Podhůrního mlýna. Z vděčnosti za záchranu prý nechal obraz namalovat a tam ho zavěsti na stromě.

Nad kapličkou, po pravé straně, je ostrý hluboký žlab, zvaný Pekelnice nebo také Čertova brázda. Vyúsťuje pod někdejším Adamovým jezerem a sestupuje kolmo na vrstevnice k Tiché Orlici. Ledová pověst k ní vypráví toto: Verměřovičtí sousedé, Nastoupil a Pomikálek, chodívali do Hůry krást dříví. Panský hajný je nemohl přistihnout. Upsal se čertovi a ten slíbil, že zjedná nápravu. Vzal Pomikálkovi pluh a Nastoupilovi kozu a šel do Hůry za pekelného rámusu vykopat hlubokou brázdu, aby zabránil lesnímu pachu.

Na Hůře, z níž je nádherný rozhled do širokého okolí, stával gotický hrad. Kroniky uváději majitele Jeníka z Mečlova, pak rod Strachotů, dále pány Blízivské z Blížejova a na Petrovicích, kteří hromadně v roce 1585 vymřeli. Po nich kupuje malé petrovické panství zemanská šlechta - pánové Lickové z Rýzmburka a na Petrovicích. Všechny rody nízké šlechty bly hustiského náboženství, poslední Lickové byli českými bratry, a tak po prohrané bitvě na Bílé hoře v r. 1624 prodávají své malé panství za 5 340 kop knížeti Lichtenštejnovi a se slovy: "Opouštíme statků svých, jdeme za Kristem Pánem", ještě s jinými emigranty odešli do Pruska. Opuštěná dřevěná tvrz byla zřejmě v třicetileté válce vypálena. Nic se z ní nedochovalo, pravděpodobně proto, že byly její zbytky použity k zanášení Adamova jezera.

V čermenském kostele na kamenných deskách jsou vyryta jména pánů Blízivských, kteří morem vymřeli r. 1585. Byli pochováni v kostele a hrob byl opatřen deskou. Desku při přestavbě kostela r. 1850 zazdili do zdi síňky kostela a tu se dodnes nachází. Je na ní tento nápis: "LETHA. PANE. 1585, UMRZELI:GSOU:UROZENI:PANI:PAN:HYNEK. BLIZIVSKY. Z BLIZIVA. ANA. PETROVICICH. PANI. MARUSSE. MATI. PANA. HYNKA. PAN. ADAM. SYN. PANA. HYNKA. PANNA. ALINKA. DCERA. PANA. HYNKA. PANNA MARUSSKA. DCERA. PANA: HYNKA. PAN. DAVID. SYN. PANA. HYNKA. A. TOTO. POCHOVANI. GSOU. PAN. BOH. RACZ. SE SMILOVATI. NAD. GEGIMI. DOSSEMI."

Také v těchto místech stávaly lázně, které nechal postavit někdejší čermenský farář Josef Tupec (později děkan v České Třebové) v letech 1857 - 1867 (to proto, že se pitím a koupáním v této vodě uzdravil z nevyléčitelné nemoci). Byla to dřevěná bouda o dvou místnostech. V první byl stůl a kolem něho dvě lavice, po stranách věšáky na pověšení šatstva. V druhé místnosti padala voda do koupele, byla vedena od studánky korýtky. Za faráře Šedy sem začali docházet v procesích i jednotlivě lidé z Čermné, Petrovic, Verměřovic i z Kunčic. Farář Šeda tento pramen posvětil. Voda je velmi dobrá a snad i léčivá, a tak lidé tuto vodu nosívali v nádobách domů k pití.

Dochovala se také pověst o pokladu na Hůře (viz pověsti).

(část vybrána z knihy "Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku - Podorlicko", "Čermenské obrázky" a "Čermná pod Bukovou horou - průvodce Orlickým podhůřím")